Thomas Bach: Kvůli kouzlu olympijských her stojí za to bojovat každý den

Tokio 2020
Tokio 2020
4 Minuty čtení
4 Minuty čtení

Účast na olympijských hrách je úžasným zážitkem pro každého sportovce. Zároveň ve vás vyvolá pokoru a skromnost, když si uvědomíte, že jste součástí většího celku – události, která spojuje celý svět. Na olympijských hrách jsme si všichni rovni. Všichni respektujeme stejná pravidla, a to bez ohledu na sociální původ, pohlaví, rasu, sexuální orientaci nebo politické přesvědčení.

Tohle kouzlo jsem poprvé zažil na olympijských hrách v Montrealu v roce 1976. Od okamžiku, kdy jsem se nastěhoval do olympijské vesnice, jsem vnímal, jak ožila olympijská myšlenka. Bydleli jsme na stejném místě se sportovci z celého světa, a to mi ukázalo, jak sport dokáže sjednocovat. Jako sportovci spolu sice soupeříme, ale v olympijské vesnici žijeme poklidně pod „jednou střechou“. Když se pak jako olympionici potkáme – bez ohledu na to, odkud jsme a kdy jsme na hrách soutěžili – tohle společné téma se okamžitě stane součástí naší konverzace.

Jedna mimořádná událost ale zastínila mou první olympijskou zkušenost. Krátce před zahájením olympijských her jsem se podíval z okna svého pokoje v olympijské vesnici a viděl jsem velkou skupinu afrických sportovců se zabalenými zavazadly. Mnozí z nich plakali, další zoufale svěsili hlavy. Zeptal jsem se, co se děje. Dozvěděl jsem se, že musejí odjet kvůli tomu, že se jejich vlády na poslední chvíli rozhodly bojkotovat olympijské hry. Jejich olympijský sen se na poslední chvíli rozpadl na kousky po vší té tvrdé práci a očekávání a ten obraz zkázy mě straší dodnes.

Žádný dopad

To předznamenalo mezník, který přišel o čtyři roky později, když jsem zažil bezmoc sportu čelit politice v době bojkotu olympijských her v Moskvě 1980. Jako předseda komise sportovců západního Německa jsem byl proti tomuto bojkotu, který trestal nás sportovce za to, s čím jsme neměli nic do činění – s invazí sovětských vojsk do Afghánistánu. Pochopil jsem, že sportovní organizace mají jen malý politický vliv, pokud jakýkoli, a my sportovci máme jen velmi slabé slovo. Naše názory nevyslyšeli ani politici, ani sportovní lídři. To byla velmi pokořující zkušenost.

Západoněmecký olympijský výbor byl jedním z mnoha, které hry bojkotovaly. Není žádnou útěchou, že nakonec tyto organizace dostaly jasný důkaz o tom, že tento bojkot byl nejen trestem pro ty, kdo si ho nezasloužili, ale hlavně neměl vůbec žádný politický dopad: sovětská armáda zůstala v Afghánistánu dalších devět let. Fakticky bojkot v roce 1980 jen rozpoutal odvetu v podobě bojkotu olympijských her v Los Angeles 1984.

Tyto dvě zkušenosti dodnes formují mé myšlení. Naprosto mi ujasnily vnímání toho, že středobodem olympijských her je dát dohromady nejlepší sportovce z 206 zemí světa při pokojné sportovní soutěži.

"Cílem olympijských her ani není na nich vydělat. MOV přerozděluje 90 procent svých příjmů ke sportovcům po celém světě, zejména v rozvojových zemích."

Tématem olympijských her není politika. Mezinárodní olympijský výbor jako občanská a nevládní organizace je vždy politicky neutrální. Ani přidělení pořádání olympijských her, ani účast na nich, nejsou politickým úsudkem ohledně hostitelské země. Olympijské hry řídí Mezinárodní olympijský výbor, nikoli vlády. K účasti na konkrétních hrách zve jednotlivé národní olympijské výbory MOV, nikoli vláda hostitelské země. Národní olympijské výbory pak zvou politické autority svých zemí, aby doprovodily své sportovce na hry. Nejvyšší představitel hostitelské země pak může říct pouze jednu větu předepsanou MOV a oficiálně zahájit hry. Žádnému dalšímu politikovi není umožněno mít při hrách jakoukoli roli, ani během medailových ceremoniálů.

Sport především

Cílem olympijských her ani není na nich vydělat. MOV přerozděluje 90 procent svých příjmů ke sportovcům po celém světě, zejména v rozvojových zemích. Peníze míří i k organizátorům olympijských her, kteří pro sportovce připravují jeviště, kde mohou zazářit. Olympijské hry mohou sjednotit celý svět díky sportu jen v případě, že se všechny země mohou účastnit. To je důvod, proč solidarita přináší výhody všem sportovcům na světě. Nejen pár zemím nebo několika sportům. Z našich peněz mají prospěch sportovci ze všech 206 národních olympijských výborů, z týmu vytvořeného uprchlíky i ze všech olympijských sportů, což zajišťuje opravdovou jednotnost i různorodost.

Olympijské hry jsou především o sportu. Sportovci ztělesňují hodnoty výjimečnosti, vzájemnosti, podpory a míru. Vzájemný respekt a inkluzivnost projevují i tím, že jsou politicky neutrální na sportovišti a během ceremoniálů. Občas je toto zaměření na sport třeba sladit se svobodou projevu, z níž se sportovci těší i na olympijských hrách. Z tohoto důvodu existují pravidla, která na sportovištích a při ceremoniálech ochraňují sportovního ducha. Sjednocující síla olympijských her se může rozvinout jen v případě, že každý prokáže úctu a solidaritu ostatním. Jinak se olympijské hry změní v tržiště demonstrací všeho druhu, rozdělující, nikoli spojující svět.

Olympijské hry nezabrání válkám a konfliktům. Rovněž nemohou pojmout všechny politické a sociální výzvy v našem světě. Mohou však být příkladem světa, kde všichni respektují tatáž pravidla a jeden druhého. Mohou nás inspirovat k řešení problémů v přátelství a solidaritě. Mohou stavět mosty vedoucí k lepšímu porozumění mezi lidmi. Tímto způsobem mohou otevřít dveře míru.

Olympijské hry jsou potvrzením sdílené lidskosti a přispívají k jednotě v celé naší rozmanitosti. Jak jsem se naučil z vlastní zkušenosti, zajistit, aby olympijské hry mohly rozvinout toto kouzlo a sjednotit celý svět v míru, je něco, za co stojí bojovat každý den.

Autorem textu je Thomas Bach, olympijský vítěz v šermu z Montrealu 1976 a prezident Mezinárodního olympijského výboru.

líbil se ti článek?