Nevzdat se! Zápasník Omarov se probil na olympiádu na sedmý pokus

Fosfa
Fosfa
4 Minuty čtení
4 Minuty čtení

Vytrvalost. Jedna z důležitých olympijských hodnot. Český zápasník Artur Omarov by mohl být právě symbolem vytrvalosti a nezlomné vůle. Šestkrát mu těsně unikla možnost kvalifikovat se na olympijské hry. On se však nevzdal a dál bojoval, aby si splnil sen a na hry se probojoval. Letos se mu to konečně podařilo. To ho ale neuspokojilo. Z Tokia chce přivézt medaili.

Narodil se v drsné, ale překrásné krajině v Dagestánu. Název jeho země pochází z perštiny a turečtiny a znamená „země hor.“ A o Arturovi lze říct, že je i tvrdý jako hory v Dagestánu. Vždyť už od dětství to neměl lehké. Všechny těžké životní zkoušky ho nezlomily. Naopak z nich pokaždé vzešel ještě silnější.

Ve čtyřech letech po pádu Sovětského svazu zamířil se svou matkou na výlet do tehdejšího Československa a nakonec se tady i usadili. „Maminka slyšela z vyprávění, jak je to tady úžasná země, tak se sem chtěla podívat. Když jsem přijela, tak se rozhodla, že tu se mnou zůstane,“ vypráví Artur Omarov. V nové domovině to ale on a ani jeho matka neměli vůbec snadné.

„Neuměli jsme jazyk, psát česky, umíte jen azbuku, ruštinu, darijštinu, která je vám tady k ničemu. Já měl ze začátku velké problémy ve škole, doma mi látku neuměl nikdo vysvětlit kvůli jazykové bariéře. Šílené,“ vzpomíná Artur Omarov na první roky v Československu.

Najít ten pravý sport

Malý chlapec se s tím ale statečně popral a postupně se aklimatizoval. Nakonec mu pomáhalo, že se pral i ve skutečnosti. „Chtěl jsem dělat něco, kde můžu s někým poměřit síly, dostat ze sebe maximum. Na boxu jsem jako žáček musel hodinu bouchat do pytle, pak jsme stínovali, to mě nebavilo. Já se chtěl prát a oni mi vysvětlovali, že děti sparing nedělají. Na karate to bylo podobné, ale pak jsem přišel na zápas a tam už jsme se jako děti rubali, dokud ten druhý mohl. Tak jsem si říkal, že to je přesně ten sport, co chci dělat.“

Ale Artur nebyl žádný rváč, který by chtěl ostatním ubližovat. „Já byl jako děcko strašně hodný! Zastával jsem se slabších, nikdy jsem rvačky nezačínal, tak to mám doteď. Byl jsem vyspělejší a ve třídě většinou nejsilnější, tak jsem ani neměl potřebu se poměřovat s ostatními. Vybil jsem se na trénincích,“ usmívá se řecko-římský zápasník z Chomutova.

Přestože byl jako sportovec čím dál lepší, nemohl Česko reprezentovat. Občanství dostal až v roce 2009. „Trvalo to hrozně dlouho a ani nevím proč. Ale jsem rád, že to nakonec dobře dopadlo.“

Dlouhá cesta za snem

Už o tři roky později tak mohl za svou druhou vlast nastoupit na olympijských hrách. Jenže do Londýna se nakonec těsně nekvalifikoval. „Tehdy mě to tak nebolelo. Říkal jsem si, že jsem mladý a ještě budu mít další šance,“ říká Artur, který se tak upnul k tomu, že si vybojuje letenku na hry do Ria.

Artur Omarov
13. 08. 1988, Dagestan
Zápas

„Tam jsem strašně moc chtěl, a moc mě to bolelo, že se to opět nepovedlo a zase mě od toho dělila jen jedna výhra. Dokonce jsem zvažoval, že ukončím kariéru. Přemýšlel jsem, jestli to má cenu pokračovat,“ vyznal se zápasník z toho, že byl před životním rozhodnutím.

Nakonec ho podpořila rodina a rozhodl se přejít do vyšší váhové kategorie. Novou motivací se tak stalo Tokio. „Všem jsem chtěl dokázat, že na olympijské hry patřím. Nejvíc mi věřila moje rodina a hlavně pro ni jsem to chtěl urvat a na hry se dostat.“

Jenže první velkou šanci probít se do Japonska psychicky nezvládl. Na letošním evropském šampionátu se v úvodním zápase nechal soupeřem vyprovokovat a byl diskvalifikován. „Vnitřně jsem měl takový vztek a nechuť zápasit, chtěl jsem mu v tu chvíli utrhnout hlavu,“ povzdechl si Omarov.

Svou sedmou šanci probojovat se na hry v Tokiu už ale nezahodil. Na turnaji světové kvalifikace v Sofii porazil tři soupeře a dostal se do finále, které mu zajistilo účast na olympiádě. „Už jsem si myslel, že to je prokletí. Vždycky jsem byl jeden zápas od olympijských her. Jsem rád, že jsem to konečně urval,“ radoval se český zápasník, který měl po utkání rozbitý nos. Do finále kvůli zranění nenastoupil, ale to mu nevadilo. Hlavní cíl byl splněn. 

První dojmy ze světové kvalifikace na OH Artura Omarova a trenéra Václava Scheinera.

Zveřejnil(a) Svaz zápasu České republiky dne Sobota 8. května 2021

A teď Paříž?

Po návratu domů z úspěšné kvalifikace čekalo na letišti v Praze na Omarova dojemné přivítání. Rodina a kamarádi navíc drželi transparent s nápisem – „Tokio 2021, Vítej doma, bojovníku.“

„Jenom jsme se na sebe v letištní hale s manželkou podívali a vyhrkly nám slzy, ani jsme si nemuseli nic říct, to byl krásný zážitek,“ dojatě vypráví zápasník, který už plánuje, že z Tokia chce přivézt medaili. „Možná to zní namistrovaně, ale mám ty ambice a já to chci proměnit ve skutečnost.“

Hry v Tokiu ale nemají být pro dvaatřicetiletého Artura Omarova konečnou stanicí. „Když se to povedlo, dostal jsem do zápasení ještě větší chuť a motivaci vybojovat si i olympijské hry, které budou za tři roky v Paříži.“

líbil se ti článek?