Nechtěná koupel i startovní mela. Maratonci na vodě navíc musejí umět dobře běhat

Kanoistický maraton může být pořádná mela. „Když jsou větší závody, kde startuje třeba sto padesát lidí, občas jde i o zuby,“ říká Martin Kolanda, trenér a dlouholetý závodník v této neolympijské disciplíně. Ze startu je totiž potřeba vypálit co nejrychleji, aby závodník získal dobrou pozici vpředu pole a zároveň mohl využít vln od soupeřů. Při jízdě na nich se totiž šetří síly. „Takže se ťuká pádly.“ A někdy dojde u kajaků třeba i na poškození kormidla.

Na Světových hrách reprezentovali v této disciplíně Petr Mojžíšek a Kateřina Mílová. „Na maratonu mě nejvíc baví, jak se v průběhu závodu může všechno proměnit. Nemusí vyjít start, ale tím, že jde o delší závod, můžete dojet ostatní. Často záleží na tom, jak se povede přeběh. A taky na technice a schopnosti pracovat ve skupině. Mám ráda, že je to pestrý závod se spoustou věcí, na které se člověk musí soutstředit. Musí vědět, kdy má vyskakovat z lodi. Je to trochu také o běhu, tam se dá dost ztratit, ale také získat,“ říká Kateřina Mílová, která v klasickém závodě skončila osmá.

V minulosti museli i kanoisté zvládnout maratonských 42 kilometrů, v průběhu času se trasy zkrátily. Existuje i „krátký“ závod na několik kilometrů. Podle délky je určen počet kol, která závodníci musejí odjet, a také přeběhů. Ano, kanoističtí maratonci také musejí umět dobře běhat!

Nechtěná koupel? Stalo se mi to hlavně na začátku, když jsme trénovali naskakování a vyskakování. Párkrát jsem do vody zahučela.

Vyskočit z lodi do vody, popadnout osmi- nebo desetikilovou loď, přeběhnout pasáž na břehu (na Světových hrách šlo o pláž), znovu nastoupit bez nehody do vody a vyjet dál. „Tady na pláži je mnohem víc možností, kde vyskočit, než na klasickém platě. Tam záleží mnohem víc na tom, kdo k němu najede rychleji,“ říká Mílová, která kvůli přeběhům zařazuje do tréninku běžecké úseky. „Pomáhá mi to pak i na vodě.“

Fanoušci kanoistiky se občas baví sestřihy nepovedených přeběhů, které končí koupelí. „Taky se mi to stalo, ale musím zaťukat, že ne při závodě. Hlavně na začátku, když jsme trénovali naskakování a vyskakování, jsem do vody párkrát zahučela,“ dodává Mílová.

Vzhledem k délce závodů, které se často konají v horkém počasí, si v lodi vozí přilepenou tabletu proti křečím. Tu mívají trenéři nachystanou pro závodníky i při občerstvení při přebězích – závodníci dostanou na krk pytlíky s iontovými nápoji, které pak upíjejí na vodě. Nezbytnou součástí vybavení je také pumpa s měchy umístěnými pod nohama závodníka. Při jízdě ve skupině totiž z pádel soupeřů odletuje voda, která se hromadí v lodi. A tak je potřeba ji průběžně vypumpovat ven. „Občas si naberu vodu i při přeběhu,“ říká Mílová.

Na Světových hrách se jí do pumpy dostal špunt z písku. „Takže voda nešla ven. Když jsem loď vytahovala, nahrnula se mi všechna voda dozadu a málem jsem kajak nemohla zvednout. Dva přeběhy jsem to nějak zvládla, ale ten třetí už jí tam bylo moc, tak jsem ji musela vylévat.“