Splnila si dětský sen. Chodkyně Ďurdiaková prošla trnitou cestou do Tokia

Tokio 2020
Tokio 2020
5 Minut čtení
5 Minut čtení

Od dětství do současnosti vystřídala pět olympijských sportů. Jako chodkyně začala Tereza Ďurdiaková s tréninkem teprve loni v únoru. Letos v březnu se už dokázala kvalifikovat na olympijské hry v Tokiu! Pár týdnů před závodem, kterým se na hry nominovala, prodělala velice nepříjemné onemocnění s covidem.

Trenér ji musí krotit, aby neriskovala a netrénovala či nezávodila přes své limity. I když trpí bolestí, tak to Tereza Ďurdiaková kouči nepřizná, a dál bojuje jako lvice. Od dětství se totiž hnala za svým snem – závodit na olympijských hrách. Letos se jí to podaří. A teď vám povypráví o své dlouhé a trnité cestě.

Vystřídala jste celkem pět olympijských sportů od plavkyně až po chodkyni. Jak probíhala ta střídání?

Probíhalo to postupně. Z plavání jsem poměrně přirozeně přešla na akvabely, když jsem si doma vybrečela, že to chci dělat. Ze začátku mě nechtěli vzít, ale po půl roce jsem už s nimi trénovala. Následně jsme s reprezentací jezdili i po světě.

A proč jste u akvabel nezůstala?

Například v týmové sestavě to pro nás bylo nesmírně těžké. Česko v týmech na olympiádě nikdy nebylo. V duetu reprezentovala Soňa Bernardová, pětinásobná účastnice her. Přišlo mi, že můj celkový projev nebyl tak dokonalý, abych dosáhla toho, že se na hry kvalifikuji. Rozhodla jsem se skončit.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Tereza Ďurdiaková (@durdiakovat)

A následoval triatlon.

K triatlonu jsem se dostala díky tomu, že se mi líbila kombinace těch sportů. Jako bývalá plavkyně jsem měla dobrý předpoklad a šlo mi to i na kole či při běhu. Ale má přemrštěná ambice mě pohřbila. Měla jsem totiž velké a poměrně utopistické cíle. Zkoušela jsem plnit mezinárodní limity, a tak jsem jezdila po závodech ve světě a snažila se stoupat žebříčkem. Nedařilo se mi ale tolik, abych se na olympiádu dostala. A následně přišel zřejmě syndrom vyhoření.

Jak dlouho jste vrcholově nesportovala?

Dala jsem si dva roky pauzu, kdy jsem sportovně nic zásadního nedělala a účastnila se jen hobby závodů jako Spartan race. Pak jsem měla myšlenku, že bych chtěla zkusit legendární Iron Man. Po dvou letech bez pořádného tréninku jsem se na závod připravila a zvládla ho v čase přes 11 hodin.

To vám dodalo sebevědomí a následně přišla myšlenka závodit jako maratonská běžkyně...

Začala jsem spolupracovat s trenérem Pavlem Novákem, což je dobrý trenér. První republiková medaile přišla, když jsem vybojovala bronz v čase 2:48 hodiny. Moje ambice mě ale opět dostihla. Snažila jsem se probojovat na mistrovství Evropy, kde byl stanoven limit na 2:42. Zradil mě kotník a měla jsem spoustu zranění.

Takže jste si řekla, že místo maratonkyně budete chodkyně?

Poznala jsem trenéra Ivo Pitáka, který mi pomáhal s přípravou na maratony, ale když mě limitovala ta zranění, tak jsem to vzdala psychicky a zeptala se ho, jestli to nemůžu zkusit jako chodkyně.

Jak pobíhal ten váš přerod z běžkyně na chodkyni?

Pohyb se dá naučit. Jsem flexibilní už z akvabel a mám pohybovou paměť. Zkusili jsme to od února 2020, ale začátky byly katastrofální. Přesně před rokem jsem natáčela video, jak jsem se učila chůzi, a pohyb mi dělal velký problém.

Tereza Ďurdiaková
20. 02. 1991, Brno
Atletika

A po roce jste se jako chodkyně kvalifikovala na olympijské hry.

Už jako dítě jsem toužila zúčastnit se her. Když jsem jako malá chodila plavat, neuměla jsem slovo olympiáda ani vyslovit. Doma jsem chodila po bytě a říkala, že chci na tu olympiádu a v televizi koukala na olympioniky. Nominovat se na hry byl pro mě vždycky velký sen. Ještě teď nevěřím tomu, že jsem to dokázala.

Na vaší cestě za olympijským snem byla spoustu překážek. A ta jedna z posledních byla i nákaza covidem koncem ledna.

Pro mě to bylo těžké i z důvodu, že jsem nebyla skoro nikdy nemocná. Navíc všichni trénovali a já nemohla. Byla jsem zavřená v karanténě a po 10 dnech mi najednou nešlo pořádně trénovat. Do toho jsem měla vyšší jaterní testy. Vyrovnávala jsem se s tím těžce. Dokonce musel zapracovat psycholog, protože to pro mě nebylo lehké období.

Ani samotný průběh nemoci nebyl lehký, že?

Průběh byl s teplotami, nesmírným vyčerpáním, kašlem a zhoršeným dýcháním. A především svalovou slabostí a únavou. Po covidu navázal návrat do tréninku, kdy jsem hned při prvním lehkém chodeckém tréninku měla problém se svalem na noze a celkovým vyčerpáním. Vytrvalost mi předtím nedělala problém a najednou dvě hodiny tréninku byly nesmírně těžké. Zlepšení nastalo po dalších deseti dnech, což znamenalo dvacet dní v podstatě bez tréninku.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Tereza Ďurdiaková (@durdiakovat)

A pak přišla polovina března a najednou se kvalifikujete svým časem na olympiádu.

Nechtěla jsem dát všechno do jednoho jediného startu a riskovat. Nakonec byl zázrak, že se to povedlo. Ani trenér tomu nevěřil. Nevím, kde jsem ty síly našla. Když jsem prošla cílem, nemohla jsem tomu uvěřit. Proletěla jsem bránou, ušla ještě asi 10 metrů, a pak jsem se složila. Nebyl to kolaps, jen jsem toho měla dost. Došlo mi to až ve stanu, když mi kamarád podal pivo a gratuloval mi.

Kvůli závodu jste změnila i vzhled.

Výrazně jsem se ostříhala asi o 30 centimetrů. Trenér mi řekl, že když bude pršet, může mě to stát nějaké sekundy. Teoreticky mohl mít pravdu, protože během závodu sněžilo. Vlasy jsem měla skoro až po zadek. Teď je mám po ramena. Udělala jsem to jen kvůli splnění limitu na olympiádu.

Jaké cíle máte pro olympijské hry?

Chci tam ještě svůj čas posunout. Nepojedu tam nepřipravená. Trenér na hry vždy své svěřence dokonale připravil. Dokonce tam ještě většinou zlepšili svůj osobní rekord.

Naučila jste se brzdit své ambice, když jste trénovala a závodila přes závit?

Trošku už jsem se to naučila vnímat. U mě je zranění limitujícím prvkem. Začala jsem  poslouchat své tělo. Stále mě ale musí trenér občas brzdit.

Překvapilo mě, že jako letní sportovkyně máte největší vzor v rychlobruslařce Martině Sáblíkové.

Martiny jsem si vždycky strašně vážila. Vzešla z toho zamrzlého rybníku a podmínek, které nebyly ideální. To, co dokázala, mě fascinuje. I ta její skromnost. Druhým vzorem byla Anežka Drahotová. To, co jako chodkyně dokázala je skvělé.

líbil se ti článek?