Devadesát minut v jezdeckém ráji. Anna Kellnerová splnila sen dětem z České olympijské nadace

Olympijská nadace
Olympijská nadace
2 Minuty čtení
2 Minuty čtení

Tušíte, jak vysoká může být překážka v olympijských jezdeckých závodech? Co všechno obnáší péče o koně a trénink s nimi? A jak se dá zvládat jezdectví na nejvyšší úrovni a k tomu i studium na vysoké škole a práce? O tom všem vyprávěla sedmi slečnám, které podporuje v jejich sportovních snech Česká olympijská nadace, jezdkyně Anna Kellnerová, jež by v příštím roce měla reprezentovat Českou republiku na olympijských hrách v Tokiu. Setkání proběhlo v závěru září, tedy v době před vyhlášením nouzového stavu a aktuálních zpřísněných opatření.

Anna Kellnerová rozsvítila displej telefonu, který držela v ruce. Třiadvacetiletá česká reprezentantka ukazovala mladším milovnicím jezdeckého sportu, mezi nimiž byla třeba i mistryně republiky v paradrezuře, v jakých barvách vnímají svět koně. „Modrou vidí jako světle béžovo-žlutou,“ popisovala uprostřed tréninkové plochy ve stájích, kde se připravuje.

Jednu z překážek na kolbišti, kde písek zpevňují kousky textilie, chvíli předtím nastavila na 160 centimetrů. To je maximum pro vrcholové závody, které jezdí. Děvčata si tak sama mohla porovnat, jakou výšku musí s koněm zdolávat. Hlavou překážku přečnívala jen hostitelka setkání. „Je pro mě těžší skákat velké překážky doma než na závodech, protože tam už funguje adrenalin,“ líčila Anna Kellnerová.

„Koně jsou jako sportovci, potřebují trénink víckrát denně.“

Mladé jezdkyně, kterým hodinu a půl dlouhým setkáním splnila sen, zavedla nejprve k výběhům s hříbaty. Vyprávěla o tréninku koní i svém. „Koně jsou jako sportovci, potřebují trénink víckrát denně,“ popisovala u takzvaného kolotoče, kde se čtyřnohým krasavcům dostává pohybu, když s nimi zrovna nemůže pracovat jezdec.

Děti z České olympijské nadace na návštěvě u Anny Kellnerové

Dětem, jimž Česká olympijská nadace pomáhá hradit náklady na členské příspěvky, soustředění nebo vybavení, předala pár cenný rad – o fyzioterapii nebo krizových situacích. „Když padáte, je důležité se pustit a dostat se co nejrychleji od koně.“ Popisovala svůj denní režim – někdy až osm hodin v sedle s různými typy tréninku pro jednotlivé koně, k tomu právě fyzioterapie, studium na vysoké škole i práce.

Ve stájích pak dětem ukazovala například „solárko“, kde se koně v zimě zahřívají, nebo třeba přípravnu krmení. Tam má každý kůň vlastní kbelík se jménem, aby dostal jen a přesně to, co potřebuje a je vhodné. Přiblížila také charaktery jednotlivých závodních koní.

S dětmi diskutovala také o zvládání závodního stresu a tlaku, který si dělá sama na sebe. „Už když si procházím závodní parkur, v určitých místech se nadechuji, abych na to pak při soutěži nezapomněla,“ přidala praktický tip. „Je fajn, že v parkuru je dobrá parta a s ostatními jezdci si navzájem radíme.“

líbil se ti článek?