Vyplněné přání od hory Fudži? Zlatého Dalera nezastavily ani hrboly

Rozhovory
Rozhovory
2 Minuty čtení
2 Minuty čtení

Svou zlatou olympijskou medaili schovává doma ve skříni. „Zapomněl jsem vám ji přivézt, já su takový blbec staré,“ směje se někdejší dráhový cyklista Jiří Daler, olympijský šampion z Tokia 1964. „Tehdy to byla ještě taková přátelská olympiáda bez obrovských kontrol. Dokonce jsme měli i čajový dýchánek s děvčaty v kimonech. Každý se s námi chtěl vyfotit a třeba něco vyměnit.“

Vzpomenete si ještě na své první pocity coby olympijského vítěze?
Zvidhl jsem ruce nad hlavu, jel jsem a prožíval jsem si to.

A samotné závody? Jaké na ně máte vzpomínky?
Měl jsme dva takové zajímavé zážitky. První byl ten, že jsem nasadil lehké galuzky, se kterými jsem normálně nejezdil. Jenže ony na tom betonu tolik nedržely. Uklouzl jsem a spadl. Na dlani jsem si sedřel kůži zhruba jeden a půl centimetru. Bylo to nepříjemné, ale vliv na můj výkon to nemělo, protože na olympiádě musí být člověk koncentrovaný na sebe.

Jiří Daler
08. 03. 1940, Brno
Dráhová cyklistika
Počet zlatých medailí
1

Vaše galuzky klouzaly, ale ani olympijský ovál prý nebyl nic moc...
Dráha byla na japonské poměry docela hrbolatá. Možná se jim nevypaltilo ji stavět extra kvalitně. Už týden po olympijských hrách ji totiž zbourali. Metry čtvereřní jsou v Japonsku hodně drahé.

Druhý zážitek se určitě týká vašeho proslulého zahození helmy, že?
Ano, po jednom ze startů jsem ji v cíli zahodil. Říkal jsem si: Co s ní? A tak letěla do publika. Luboš Puklický, který nám tam dělal trenéra, maséra, mechanika i fotografa, mi pak říkal: No tys zahodil přilbu a v čem pojedeš? Tak to jsem opravdu nevěděl, protože jinou jsem neměl.

Jak to dopadlo?
Japonci byli tak hodní, že se k nám nakonec oklikou dostala. Vůbec jsem s tím nepočítal. Myslel jsem, že zůstane u nějaké japonského šťastlivce. Mám ji dodnes.

Dráhoví cyklisté nebydleli přímo v Tokiu. Prý jste se díky tomu mohl vypravit i na horu Fudži?
Chtěl jsem se na ni podívat. Říkalo se, že kdo ji první uvidí, tomu se splní přání. Sedl jsem na kolo a jel tím směrem. Vypadala, že je kousek, jenže já jel 10, 20, 25 kilometrů a ona byla furt stejně daleko. Nakonec jsem se raději otočil. Už jednou jsem tam zabloudil.

Povídejte...
Moc mě nebavilo jezdit na okruhu, který byl určený pro cyklisty, a tak jsem se vydal normálně po silnici. Najednou jsem nevěděl, jak se dostanu zpátky. Díval jsem se na zastávkách a nádražích, ale nechytal jsem se. Vše bylo tím jejich písmem. Dopadlo tak, že jsem vytáhl akreditaci, kde jsem měl napsané své jméno i to, kam se potřebuju dostat.

Stihl jste se vůbec podívat přímo do Tokia?
Vzali nás tam na jednu večerní akci. Všude svítily neony, to byl pro nás obrovský zážitek. V Československu bylo vše černé a tam to svítilo. V technologiích byli úplně jinde – třeba ty malinkaté tranzistoráčky, byli jsme v jiném světě.

Máte nějakého favorita pro letošní olympijské hry v Tokiu?
No samozřejmě, Tomáš Bábek přece. Japonské prostředí dobře zná, vždyť tam jezdil keirin. Doufám, že se tam bude cítit jako doma.

líbil se ti článek?