Střelkyni Šarounové se zbraně nelíbí. Přesto svůj sport miluje

Cesta za snem
Cesta za snem
1 Minuta čtení
1 Minuta čtení

Už od dětství věděla, co bude dělat. Stačilo, aby jako devítiletá holčička dostala Nikola Šarounová do ruky vzduchovku od dědy na rodinné oslavě, a začala z ní střílet. Táta si všiml talentu u své dcery a okamžitě s ní začal trénovat. Jenže občas to dopadlo neslavně…

Šarounová totiž zezačátku nejezdila na střelnici, ale trénovala v domácích podmínkách. Z kuchyně tak pálila přes obývák na zahradu. Do teď mají doma na improvizované tréninky památku. „Trefila jsem jednou kuchyňskou linku a dodnes v ní má maminka malou díru,“ usmívala se Šarounová, která je už na svých druhých olympijských hrách.

Riu 2016 ještě pod dívčím jménem Mazurová skončila osmnáctá ve vzduchové pušce a v malorážce 3x20 byla pětadvacátá. O tři roky později na Evropských hrách v Minsku trefovala terč excelentně a brala stříbro a bronz. Zároveň si vybojovala nominaci na hry do Tokia.

„Možná je blbé to takhle říct, ale kvóta do Tokia je pro mě víc. Medaile je třešnička, bonus navíc,“ říkala tehdy spokojená střelkyně, která překvapivě nemá zbraně ráda. „Nelíbí se mi. Mám ráda můj sport spíš kvůli té práci a soustředění.“

Právě soustředění před závodem je u střelců alfou i omegou úspěchu. „Je důležité nemyslet na výsledek. Abych přemýšlela, co jsem schopná zastřílet a na co by mi takové skóre v závodě stačilo, je úplně špatný systém,“ prozradila Šarounová, která se musí koncentrovat na střelnici dlouhé desítky minut. „Nesmí mě nic překvapit a na vše musím být připravena.“

A co je pro Nikolu Šarounovou nejlepší pocit? „Mám vždycky radost z dobré rány.“

Nikola Šarounová
22. 11. 1994, Rychnov nad Kněžnou
Sportovní střelba
líbil se ti článek?