Satoranský na olympiádě? Nedokázal jsem si to představit, říká vlajkonoš

Cesta za snem
Cesta za snem
4 Minuty čtení
4 Minuty čtení

Jako začínající basketbalista snil Tomáš Satoranský o tom, že se probojuje do NBA, což už dokázal. O tom, že si zahraje na olympiádě, se raději snít neodvažoval, přesto i tohle se mu podařilo. Dokonce je jednou z výrazných tváří české výpravy a byl jejím vlajkonošem.

Tenhle perfekcionista byl od puberty zvyklý přeskakovat čas. V patnácti letech už smečoval do ligových košů v dresu USK Praha, dříve než mohl legálně řídit auto už ve Španělsku řídil hru Sevilly. Momentálně se Satoranský zdá být zároveň na vrcholu svých sil i na (dosavadním) vrcholu kariéry.

Patří mezi výrazné osobnosti českého sportu. V devětadvaceti letech je vůdcem basketbalové reprezentace, startující jako jediný kolektivní sport na olympiádě, veřejnost zná jeho názory na sportovní dění, jeho zájem o ekologii nebo o nakládání s financemi, a hraje na akci, na kterou si dřív neodvážil ani pomyslet.

„Tomáš Satoranský na olympiádě? Zní to naprosto surreálně. Nikdy jsem si nedokázal představit, že se to stane,“ přiznává pražský rodák. Když se však na jeho kariéru podíváte podrobněji, poznáte, že málokdo byl na úspěch ve své sportovní profesi nachystán tak pečlivě a systematicky jako tenhle rozehrávač.

Moje největší přednost pro národní tým a ne úplně pro NBA je týmovost.

„Basketbal je pro mě únikem z reality. Obětoval jsem mu všechno a on mi to zase vrátil zpátky,“ říká. Na svůj první velký přestup kdysi z USK do Sevilly se chystal rok, a to nejen tím, že šprtal španělská slovíčka. Společně s agentem vykoumali, ze které evropské ligy se nejčastěji odchází do NBA, a z více nabídek vybrali tým z podpalubí tabulky, aby si v něm český mládenec co nejvíc zahrál.

A věděli jste například, že aby o dva roky později mohl jít ze španělské Barcelony do Ameriky, konkrétně do Washingtonu, podílel se společně se svým manažerským týmem na zaplacení drahého odstupného? V roce 2016 bylo zapotřebí složit dva miliony eur, aby se Satoranský dotkl nejlepší ligy světa.

Byla to investice, která se mohla nevyplatit. Dnes to zní trochu zvláštně, protože „Saty“ je dávno prověřeným lídrem svých týmů. Už jako mladý byl pro evropský basketbal nesmírně dynamickým hráčem s výtečným pohybem, viděním hřiště a přihrávkou. To všechno ale byly vlastnosti, které hvězdy v zámoří na jeho postu měly taky.

„Moje největší přednost pro národní tým a ne úplně pro NBA je týmovost,“ uvědomuje si český pracant. „Jsem hrozně šťastný, když se o výhru můžu dělit s jinými hráči. Proto dělám týmový sport. Jsem hodně hlučný typ, to mi pomáhá v basketu, v šatně. Přijmul jsem něco, co mi od přírody jde, a snad to pomáhá i hráčům kolem mě,“ vysvětluje.

NBA šel ale zkusit do Washingtonu, což byl v té době klub bez pořádné kostry mužstva, v němž se krátce před tím ztratil i nerozlučný Satoranského kamarád a spoluhráč Jan Veselý. Často se zdálo, že týmové pojetí basketbalu tam málokoho oslovuje. „Říkal jsem si, jestli jsem udělal dobře, že jsem do Ameriky šel,“ přiznal později Satoranský.

Soutěživost, jakou má v sobě nastavenou, nenechala kluka z pražských Vinohrad negativně přemýšlet moc dlouho. Dobře věděl, že nic jiného než zakousnout se a nepustit mu nepomůže. Ne nadarmo je jeho mottem Zátopkovo Když nemůžeš, přidej. „To mám od manželky, ona běhala. Měla to na tričku. Je to motto, které člověku pomáhá překonat sám sebe,“ vysvětluje Satoranský.

Tomáš Satoranský
30. 10. 1991, Praha 4
Basketbal

Pět roků po svém vstupu do NBA už odchovanec USK Praha hraje za Chicago, s deseti miliony dolarů ročně je nejlépe placeným sportovcem České republiky a zdá se, že po něm v dohledné době může sáhnout některý z velkých favoritů na titul v NBA. Přestupní trh se v zámoří otvírá co nevidět.

Vzdálený příbuzný herce Jaroslava Satoranského, jenž dokáže jít za svým s drajvem, přitom bez ostrých loktů a výstřelků, sehraje již brzo jeden z největších zápasů života. V Tokiu nastoupí k utkání proti USA. Hvězdy, proti nimž během sezony hrává den co v Americe, bude mít proti sobě.

Navíc na olympiádě, kterou už jako dítě hltal. Během turnaje v Sydney v roce 2000 se zatajeným dechem sledoval akrobatické smeče Vince Cartera. Velkými výkony v Aténách v roce 2004 se mu do mysli tak vryl argentinský velikán Manu Ginobili, že se stal jedním z jeho nejoblíbenějších hráčů.

K tomu sledoval medailové počiny Jana Železného, Romana Šebrleho. Štěpánky Hilgertové a dalších. Už z dřívějška je dvojnásobným českým basketbalistou roku, a předloni se stal prvním českým hráčem, jemuž se podařilo zaznamenat triple-double v NBA.

Teď se zapisuje do olympijské historie. „Být součástí olympijské rodiny je pro mě velká pocta,“ vyznává se.

 
líbil se ti článek?