Cyklista Vakoč po srážce s náklaďákem změnil životní hodnoty

Podcast
Podcast
2 Minuty čtení
2 Minuty čtení

Dechberoucí. Tak by se dal jedním slovem popsat příběh českého cyklistky Petra Vakoče, který ve své kariéře musel překonat mimořádně náročné překážky, aby mohl znovu závodit. Právě on byl dalším hostem podcastu Přes Příkop.

Vezměme to ale zcela popořadě. Jak se vůbec český cyklista dostane mezi nejlepší profesionální závodníky a až na slavnou Tour de France?

„Začal jsem se závoděním na kole v pěti letech. Dělal jsem více sportů, ale cyklistika mě vždycky bavila nejvíc a nejvíc mi i šla. Asi ve třinácti, čtrnácti jsem postupně ty ostatní sporty opustil a začal se soustředit na cyklistiku. První zásadní krok? Ještě v sedmnácti letech jsem odešel závodit do Švýcarska, kde bylo super vedení, závodní program i mentalita závodníků,“ říká dnes už bývalý silniční cyklista.

V závodech se mu dařilo a byl stále lepší a lepší. Pak ale přišel leden 2018 a chvíle, kdy se podíval smrti do tváře. Na soustředění v Jihoafrické republice totiž málem přišel o život. „Zničehonic mě na silnici s opravdu minimálním provozem nabral náklaďák. Probudil jsem se na silnici, nevěděl jsem, kde jsem a co se stalo. Jenom jsem věděl, že můžu dýchat, ale v tu chvíli jsem necítil nohy a čekal jsem na rozpálené silnici na převoz do nemocnice,“ popisuje Vakoč moment těsně po nehodě.

„Jak jsem se dostal z toho šoku, tak jsem naštěstí začal ty nohy cítit. Věděl jsem ale, že mám velký problém se zády. Měl jsem strach, co bude dál,“ vzpomíná cyklista na hororovou zkušenost.

Největší úleva přišla po operaci. „Byla hned den poté a ulevilo se mi. Věděl jsem, že přežiju, jsem z nejhoršího venku a dostanu se z toho.“ A taky že se z toho dostal. Rok od nehody už stál na startu dalšího závodu, byť tentokráte s několika kusy kovu v zádech. Později se dokonce propracoval až na start Tour de France.

„Nejvíc, co jsem si z toho odnesl, že je nějaká větší radost z toho přítomného momentu. Extrémně mi to změnilo pohled. Z naprostého zaměření na výkon a neustálého vyhodnocování, jsem najednou byl rád, že se můžu hýbat a normálně fungovat. Dalo mi to ohromnou vděčnost a radost do života,“ vypráví Petr Vakoč.

Petr Vakoč
11. 07. 1992, Praha
Silniční cyklistika

líbil se ti článek?