Muzikant Ondřej Hejma: Má sportovní kariéra není příliš úspěšná, ale je mimořádně bohatá

Jeho první vzpomínky se táhnou o více než půl století zpět. „Jo jo, já jsem byl chycenej olympiádou už v roce 1956. Hry v Melbourne jsou první, které si pamatuju,“ směje se Ondřej Hejma, frontman kapely Žlutý pes. „V Austrálii bydlel můj strýc a ten nám poslal knihu. Byly v ní barevné fotografie a my v ní hledali třeba Olinu Fikotovou, která tehdy vyhrála. Srovnávali jsme je s fotkami, které vyšly v české knize. Byl to nádherný pohled na dvě různé civilizace a kultury.“

Malý Hejma se pak vrhl do sportování po hlavě. „Má sportovní kariéra není příliš úspěšná, ale je mimořádně bohatá,“ vtipkuje a vzápětí vypočítává: „Tuším, že jsem začínal atletikou v Dejvicích na Kotlářce s bratry Tesaříkovými, se kterými jsem o mnoho let později zakládal Yo Yo Band. Potom jsem přišel na Julisku na fotbal, kde jsem hrál za žáky.“

Následoval stolní tenis, kde stoupal pražským žebříčkem po boku pozdějšího evropského šampiona a vicemistra světa Milana Orlowského. „Myslím, že mi ten pinčes šel dobře, v Praze jsem byl v dorostu v desítce, ale samozřejmě byli nadanější,“ uvažuje Hejma. „A tak jsem se dal na lukostřelbu, ale tu jsem dělal ze zištných důvodů. Tenkrát se jí věnovala moje budoucí manželka. Seznámili jsme se a brzo toho nechali.“

Tenis jako společenská nutnost

Mezi sport se později vklínila muzika. „Úplně se to neslučovalo, byť jsem se rekreačně sportům věnoval. V pokročilejším věku ale přišel tenis. Přestěhoval jsem se do Řevnic, což je rodiště Martiny Navrátilové, a tam je prostě tenis povinný. To by byl člověk společensky nemožnej,“ žertuje. „A pak nastal golfový boom.“

Golf si Hejma zahraje i několikrát týdně, se svým handicapem však spokojený není. „Teď jsem strašně spadnul, mám 19,5. Posledních pět let nebylo dobrých, stabilní zhoršovačka,“ směje se. „Mé životní maximum bylo 13,9, není to tak dávno. Jenže turnaje, na kterých se dělají handicapy, se hrají v létě a to my hrajeme s kapelou nejvíc. Ale baví mě to, hraju skvěle. Akorát ta čísla, no...“

V zimě na lyže

V zimě s chutí lyžuje, v mládí dokonce působil coby instruktor alpského lyžování. „Jenže ani tohle nebyla ta trefa,“ líčí.

Proč vlastně utíkal od sportu ke sportu? „Člověk se ho naučí a dosáhne nějakého vrcholu. Když se moc nezlepšuje, je potřeba změnit sport, že jo,“ říká s úsměvem. „A jestli jsem měl vrchol jinde než vrcholoví sportovci? Jo, i tak by se to dalo říct.“