Bronzová olympijská medailistka Erbanová: Jágrova slova bych podepsala krví

Lifestyle

3 Minuty čtení

O rychlobruslení už dokáže mluvit klidně a smířeně. Čas zhojil bolavé rány, a tak se jí při vzpomínkách na svět rychlých nožů mihne úsměv ve tváři. „Nedávno jsem doma důkladně uklízela, takže jsem vyndala tašku se všemi potřebami na rychlobruslení,“ říká Karolína Erbanová, bronzová olympijská medailistka z Pchjongčchangu. „Ale že bych se na ně chodila nostalgicky dívat, to ne. Když už si jdu trochu zavzpomínat, tak spíš k té medaili, tu mám vystavenou.“

Tolik pro vás olympijský bronz znamená?
Představuje pro mě hlavně celé ty poslední čtyři roky. Kde jí mám, ale nemůžu říct. Je to tajemství. Třeba olympijské oblečení ale využívám docela často. I když ne tu hlavní bundu, protože pak na mě lidi hodně koukají. Je pěkná, to jo, jenže lidi to ještě mají v živé paměti. Já už mám přechod skoro zvládnutý.

Z rychlobruslení jste odešla poměrně náhle. Nebo ne?
Ne ne, můj odchod byl promyšlený, u velkých věcí to takhle mám. Zrovna jsem vzpomínala, že jsem ve 14 letech milovala hokej nade vše. Už v té době jsem ale věděla, že tím nedosáhnu na to, co bych chtěla. Rychlobruslení proto byla jasná volba, výkon stál na mně. Český rychlobruslařský tým mi navíc dovolil okamžitě vystřelit nahoru, což by v jiných sportech asi nešlo. Byla jsem hned vzata do týmu a mohla se předvést. Ve 14 letech jsem začala a v 17 jsem jela na olympiádu. Ten hokej... věděla jsem, že opouštím třeba i větší lásku, ale rychlobruslení mi dovolilo naplnit můj plán prorazit výš.

#embedded:https://www.instagram.com/p/B4VIWp4JxmP/#

Takže nikdy neděláte nic bláznivého. Všechno je promyšlené?
Nevím jestli bláznivého. Jsem tak střelená, že občas udělám něco, co nestihnu promyslet – týká se to ale věcí na denní bázy. Není to tak, že bych se vším flákla a odjela do Ameriky. Velké věci jako odchod do Holandska, odchod z rychlobruslení, tak ty jsou promyšlené... Pak takové ty blbosti udělat umím.

Hluboko ve svém nitru

Teď hrajete i trénujete hokej. Jaké máte ambice?
Když se hodně zasním, logicky uvažuju o reprezentaci. Hokej miluju odmalička, je to moje první sportovní láska. Jsem teď ale ráda, že mě to baví a naplňuje.

Už nemůžete mít nízké cíle, když máte olympijskou medaili, že?
Ano, ale je to i kvůli mému nastavení, které mám odmalička. Jen tak s něčím se nespokojím, budu vždycky zkoušet svůj strop. Samozřejmě musím zohlednit okolnosti, které v tu chvíli jsou. Každý by si měl dávat sice reálné cíle, ale taky vysoké. Nemám důvod je mít nízké.

Co vám ty poslední roky v rychlobruslení i mimo něj daly?
To nejdůležitější, co jsem objevila, je, že by si každý člověk měl sáhnout hluboko do svého nitra - najít svou cestu, svou hodnotu. Dřív jsem si myslela, že to musí být věci, které jsou vidět. Pak jsem ale díky jedné prodavačce zjistila, jak důležité je najít to, v čem jste šťastný. Jsem přesvědčená, že každý má v sobě velkou vášeň pro nějakou takovou věc a pro ni se dokáže zapálit. Jinak se v delším časovém horizontu budete cítit víceméně mizerně.

Je to jeden z důvodů, proč jste rychlobruslení opustila? Že jste ho přestala milovat?
Hodně se to ve mně tlouklo. Do profesionálního sportu jsem vstupovala hodně mladá a dítě toho o životě moc neví. Svým způsobem by mělo být ještě trochu chráněné a potom vypuštěné z hnízda. Já jsem dost natvrdo z dětství vylítla. Je možné, že je i tohle důvod. Na druhou stranu mi tyhle zkušenosti hodně daly – minimálně v tom sebepřijetí, sebepoznání.

Jaromír Jágr říká, že láska je motor všeho...
... tak to bych podepsala krví, protože už jsem ve svém životě zažila věci nebo situace, pro které jsem se maximálně nadchla. Potom s vámi spolupracuje celé tělo, hlava i to fyzické tělo, které je vlastně odrazem toho, co prožíváme. Když se na sebe sama lidi víc naladí, určitě to ucítí.