Bronz v 246 kilometrů dlouhém Spartathlonu aneb jak zkrotit své druhé „já“

Klidně mohl být jedním ze slavné enklávy kladenských hokejistů v čele s Jaromírem Jágrem. Vždyť právě v Kladně Milan Šumný s hokejem začínal. Jenže pak vyzkoušel ještě volejbal, karate, fotbal nebo třeba golf. A na konci toho všeho? Spartathlon – 246 kilometrů dlouhý ultramaraton z Atén do Sparty. Muž, který si na konci září doběhl pro bronz, přitom neběhá nijak dlouho. „Systematicky jsem se mu začal věnovat teprve před sedmi lety,“ říká pětačtyřicetiletý ultramaratonec.

Co vás vlastně na běhu tak baví?
Ta svoboda bytí, být sám se sebou. Užívám si krásy kolem sebe. Mám možnost utřídit si myšlenky, vyčistit si hlavu. Nebo být offline. Baví mě se hýbat, nevydržím moc dlouho sedět. Moje manželka říká, že mám úžasnou vlastnost udělat z každé dovolené soustředění.

Spartathlon znamená ve vašem podání téměř 24 hodin na trase. Co se vám honí hlavou?
Přemýšlím a sním pořád. Ze začátku dlouhých běhů vedu vnitřní rozhovory se svou rodinou, dětmi, rodiči, kamarády. Čím hlouběji v závodě jsem, tím více přemýšlím o aktuálních potřebách. Co pít, co jíst, co nahlásit supportu, že budu potřebovat. Hlavně se ale snažím být v přítomném okamžiku. Být tady a teď! Užívat si okolí, kterým běžím a nestarat se, co bylo, nebo bude.

Být koncentrovaný po celou dobu závodu. Ne na cíl, ale cestu, která k cíli vede. Dokázat nepropadat panice, když se něco nevede podle představ. Zůstat silný!

Mnohakilometrové dávky zvládáte při práci i díky trenérovi Miloši Škorpilovi. Jak taková spolupráce vypadá?
Miloš napíše kostru tréninkového plánu a já ho „tuním" podle aktuální situace. Nejvíce se asi odchyluji na dovolených, na nich si přidávám celkem dost. Na to ale umí Miloš skvěle zareagovat a dá mi následně volnější týden, abychom toho správně využili pro nadcházející cíl.

Připravujete se na něj i psychicky?
V tomhle ohledu na sobě hodně pracuju. Vyhledávám odbornou literaturu, články, příspěvky na youtube a podobně. V našem sportu je nastavení mysli velmi důležitá disciplína. Vizualizace průběhu závodu. Být koncentrovaný po celou dobu závodu. Ne na cíl, ale cestu, která k cíli vede. Dokázat nepropadat panice, když se něco nevede podle představ. Zůstat silný!

Kolik procent tohoto extrémního výkonu tedy podle vás dělá „hlava“?
Myslím, že je to 50 na 50. Hlava hraje důležitou roli nejen při běhání ultra, ale i v životě. Nenaběhám tolik kilometrů měsíčně, kolik naběhají jiní ultra běžci. Dávám přednost kvalitě před kvantitou. I to je podstatné. Tady patří velký dík trenérovi Miloši Škorpilovi a jeho pohledu na „života běh", jak on s oblibou říká.

Dáte spíš na doporučení, nebo si vybíráte podle toho, co je vašemu srdci milé?
Využívám obou cest. Doporučení je ideální, protože už vím, co mě čeká. 

Jak to pak převádíte do praxe?
Pokud mě něco osloví, vyzkouším v tréninku a následně aplikuju v závodech. Většinou je to ale tak, že již něco nevědomky dělám, jen to v tu chvíli dokážu pojmenovat a vylepšit, doladit.

Co vás třeba poslední dobou nejvíc zaujalo?
Dva měsíce před Spartathlonem jsem dostal do ruky knihu od Mariana Jelínka Vnitřní svět vítězů. Úžasná kniha pro uspořádání si sebe sama, svých myšlenek. Hned jsem si toho druhého v sobě pojmenoval a srovnal. (úsměv)

Takže posloucháte jen toho „prvního“ ve vás?
Občas je to těžké. Hlava říká běž si zaběhat, ale ten druhý ve vás ví, že je to blbost a lepší bude si dva dny odpočinout a zregenerovat. Když to člověk dokáže, vrátí se pak do tréninku silnější a progres se objeví záhy. Na druhou stranu mě baví hledat limity těla a hlavy.

Pozorujete tedy na sobě změny? Jste jiný Milan než před deseti lety?
Určitě jsem jiný Milan, jsem o 10 let starší, zkušenější. I když člověk se asi vyvíjí pořád, zvlášť vnitřně. Na druhou stranu jsem vždy věděl, co chci a uměl si jít za svým cílem. To se nezměnilo.